IKARIKAR http://www.ikar.sk

Markéta Dočekalová: Nechajte to na čitateľa… (Literárny stĺpček) Celkový počet komentárov: 2
 

     Byť urozprávaný nie je dobré v živote, ale ani v knihách:-) Myslíme tým prílišné dopovedávanie, vysvetľovanie situácií, príbehu, myšlienok hlavných hrdinov, ktoré tak často robia práve začínajúci autori. Ako nájsť mieru, kedy je vhodné skončiť, nevysvetľovať a nechať to na čitateľa? Ako písať, aby ste nevysvetľovali všetko až príliš podrobne? O rady a skúsenosti sme požiadali spisovateľku a lektorku tvorivého písania Markétu Dočekalovú.

     Je pravda, že přílišná upovídanost či vysvětlování bývá poměrně častým problémem začínajících autorů a stojí za to se nad touto problematikou zamyslet. Abychom správně porozuměli, co se vlastně po autorovi v literatuře chce, bylo by na místě si nejdříve vysvětlit rozdíl mezi literaturou a filmem. To nám totiž pomůže pochopit mnohé další.

     Když autor píše filmový scénář, musí neustále myslet na to, že základním vyjadřovacím prostředkem je obraz. Film divákům (poměrně drasticky) vnucuje představu autorů, a to prakticky úplně ve všem – výběrem herců nám vnucuje podobu protagonistů příběhu, herci svým hereckým pojetím vnucují divákům osobnost protagonistů (mimika, způsob chůze, gestikulace, způsob mluvy) a toto vše je završeno samozřejmě také účesem, barvou vlasů nebo například způsobem oblékání.
     Vnucována nám jsou i prostředí, kde se děj odehrává, a to od těch velkých (město, země) až po ta úplně malá, jako je třeba ložnice hlavního hrdiny nebo vzhled jeho psacího stolu v pracovně. Film ponechává divákům absolutně minimální prostor pro vlastní představivost a vše je určeno a dáno představou autorů (a v tomto případě nemyslím samozřejmě jen scenáristu, ale také režiséra a další umělecké složky filmového štábu). Proto tak často dochází k velkému zklamání při převádění knížek do filmové podoby.

Kniha totiž funguje úplně jinak.

     Základním vyjadřovacím prostředkem literatury, tedy knihy, jsou slova. Záleží čistě na autorovi, kolik toho čtenářům prozradí a kolik ponechá na jejich vlastní představivosti. Tento základní rozdíl si jen velmi málo autorů v začátcích své tvorby uvědomuje. Rozdíl je to však tak ohromný, že klade zcela jiné nároky na přístup k práci autora (k samotnému psaní knihy / nebo scénáře).


     Každá kniha ponechává čtenářům jinou míru čtenářské svobody. Někteří autoři dávají čtenářům možnost zapojit fantazii maximálně, jiní jim dovolí jen velmi málo. Osobně zastávám názor, že autor musí napsat jen to, co je nezbytně nutné pro správné pochopení toho, co píše. Je-li pro mou knihu a její správné pochopení nutné sdělit, že hlavní hrdinka je blondýna, tak se to ode mne čtenář dozví. Pokud mu ale mohu nechat volbu, aby si mou hrdinku představil po svém, udělám to.

     Zastávám názor, že jedna z nejkrásnějších věcí na literatuře je právě to, že vyžaduje a předpokládá čtenářovu spolupráci. Nejen, že si čtenář u četby představuje a zapojuje fantazii, já jako autor to od něj také očekávám a chci to po něm. Proto se mu snažím v tomto ohledu dát šanci. Je to vlastně neustálé hledání správné míry, a to není úplně jednoduché. Určité informace totiž podat potřebujeme, abychom správně vykreslili například postavy a prostředí nebo atmosféru.

 

     Přiznám se, že mi vadí, když mne autor vysloveně vede za ručičku a jako čtenářovi mi takřka nic nedovolí. Vnucuje mi svou představu úplně stejně, jako film. Co má kdo na sobě do posledního detailu, jak kdo vypadá do posledního detailu, co si kdo naložil na talíř do posledního detailu a celou řadu dalších informací mi předkládá jak na zlatém podnose a na mou vlastní představivost nezbývají ani drobečky. Kniha není film a proto přesně tento přístup je známkou toho, že něco je špatně. Nemluvě o tom, že číst takový text je velmi únavné!
 

     Můj pan profesor stylistiky a tvůrčího psaní říkával, že pokud jde něco vyjádřit pěti slovy, místo deseti, je to autor povinen udělat. To se týká nejen popisů, ale také vysvětlování v ději. Vysvětlování je pro knihy hrozná věc a v zásadě platí, že přílišné vysvětlování jakoukoliv literaturu zabíjí. Tak, jako je třeba počítat se čtenářovou představivostí a fantazií a cíleně ji zapojovat (protože to je to, co čtenáře baví, i když to vlastně nevědí, nebo si to neuvědomují), je třeba dát šanci i čtenářskému mozku. Bohužel se v dnešní době objevuje stále více knížek, které jako by ani zdravý rozum nebo úsudek od čtenáře neočekávaly. Nebojme se ho nejen očekávat, ale dokonce i vyžadovat. Ať se čtenář trochu snaží a nad naším textem přemýšlí! Nemusíme mu vysvětlovat každou maličkost, nechť se sám dovtípí! Zase jde o neustálé hledání té správné míry, samozřejmě. Důležité je si však uvědomit, že se po nás, autorech, něco takového vůbec chce – tedy abychom tu správnou míru vlastně hledali. (Ono to totiž při psaní dá mnohem více práce, než když, promiňte mi teď tu upřímnost, na papír zkrátka všechno jen tak „vyblijete“.)


     A jak tu správnou míru vlastně najít? Mě na universitě učili jedno základní pravidlo:

škrtej a sleduj, co to udělá.

     Zní to velmi obyčejně, ale je to zatím ta nejchytřejší rada, kterou jsem kdy na toto téma dostala. Co se stalo, když jste škrtli jeden celý odstavec? Stalo se něco? Mělo to vliv na vnímání vašeho textu? Co při vyškrtnutí toho odstavce pociťoval čtenář, na kterém jste to testovali? Postrádal ten odstavec? Četlo se mu lépe? Jakou funkci ten odstavec vlastně měl? Měl vůbec nějakou nebo jste se jen kochali slovy?

     To jsou všechno nesmírně důležité otázky, na které musí každý autor hledat odpovědi. Pokud se škrtnutím odstavce nezměnilo vůbec nic k negativnímu, pokud ten odstavec nikomu neschází, tak tam byl úplně zbytečně!


     Na závěr tohoto zamyšlení si dovolím použít ještě jednu myšlenku od pánů profesorů, kteří mě kdysi učili na vysoké škole. Schopný spisovatel se nepozná podle toho, že dovede žonglovat se slovy a umí ze spousty slov poskládat text.

Pozná se podle toho, že váží slova.

     Podle toho, že každé slovo v jeho textu má svůj význam, svou funkci, svůj smysl. Schopný spisovatel ví, že něčí bolest, radost nebo třeba dějové napětí, je lepší vyjádřit jedním správným, než deseti nesprávnými slovy. Cítí ve slovech náboj, vnímá jejich vibrace, tóny a zabarvení. Dokáže vycítit, co použitá slova vyvolají u čtenáře. Proto je práce na textu prakticky nikdy nekončící činností a i po vydání knihy spisovatel stále nachází další a další místa, které by býval mohl napsat lépe.

     Mlčeti zlato, platí tedy v literatuře mnohem více, než kdekoliv jinde!
 



Komentáre

oľga3.12.2012
 

Súhlasím, súhlasím. Šľak ma ide trafiť, keď zistím, že namiesto toho, aby som dokázala vyfarbiť situáciu na ktorej mi záleží, mentorujem a opisujem ako v učebnici. kto ich rád číta?

Ján Pintér21.8.2012
 

Stačí, ak sa autor ukáže ma verejnosti a prípadne prezradí čosi o svojej motivácii, o svojich idoloch a vzniku diela. 
Stačí čosi prečítať a ukázať, kto som, čo som, ale to je všetko.
Ján Pintér

Upozornenie správcu

Napíšte text v rámiku do poľa pod ním. V prípade, že nebude správne vyplnený mail_to_by_send

sec



Návštevník

 

Autor

 
Spýtajte sa
 

Literárny stĺpček

 

Užitočné linky

 
 

Autori

 
 

Hodnotenie vydavateľstva

 

 

Projekt

mediálne
podporujú: