IKARIKAR http://www.ikar.sk

Markéta Dočekalová: Označenie „začínajúci autor“ nie je nadávka! Celkový počet komentárov: 2
 

     Byli, nebyli jednou jedna maminka a tatínek. Měli malé dítě, které se jim zdálo velmi bystré a tak věřili, že je jistě i talentované. Sami však nedokázali jeho talent objevit a zhodnotit, a protože ho chtěli v dítěti rozvíjet, hledali někoho, kdo by jim s tím pomohl. Vyptávali se lidí a zjistili, že v dalekém městě žije odborník, který dokáže takové věci dělat a mohl by jim poradit. I koupili pro své malé dítě jízdenku na vlak a do ruky mu dali cedulku s adresou. Pak ho posadili na vlak a „odeslali“ ho do vzdáleného města. S odborníkem se předem nespojili, ani mu neřekli, že k němu své dítě posílají.

 

     Nemysleli na to, jak jejich malé dítě cestu samo zvládne. Nenapadlo je, jaké všechny lidi může cestou potkat a že ne všichni musejí být dobrými lidmi. Nepřemýšleli nad tím, co všechno by se mohlo jejich děťátku na dlouhé cestě přihodit. Věřili, že když ho posadili do správného vlaku, který mířil do správné cílové stanice, udělali pro něj to nejlepší.

Co na ten příběh říkáte?

     Že se Vám zdají ti rodiče nezodpovědní? Mně taky. A přesto se mnoho začínajících autorů chová úplně stejně!


     Jistě mi dáte za pravdu, že autorovo dílo, na kterém dlouhodobě pracoval, je takové malé dítě. My autoři často míváme k našim textům vztah jako k dětem a podobně jako v případě rodičů, bývá pro nás text tím nejcennějším, co máme. Věnovali jsme mu mnoho času, a toužíme po tom, aby byl nakonec „ve svém dalším životě“ úspěšný. A přesto není nic výjimečného na tom, že autor celý svůj text (rukopis knihy nebo třeba scénář, či sbírku povídek nebo poezie) někam odešle emailem.

     Nejčastěji to bývá na emailovou adresu různých vydavatelství, která má před zavináčem „info“, takže se nejedná o emailovou adresu na zcela konkrétní osobu, ale o email více méně obecný, který skončí u nějaké osoby, jejíž jméno odesilatel nezná. To je to vůbec nejhorší, co může autor se svým textem udělat. Neříkám, že všichni v ČR a na Slovensku kradou, ale prevence je prevence. Když jsem se jednoho pojišťovacího agenta ptala, jestli má skutečně zamykání řadicí páky v automobilu nějaký smysl, řekl mi: „Když někdo bude chtít ukrást zrovna vaše auto, tak ho určitě ukradne a ani zamykání řadicí páky vás nezachrání. Bude-li ale chtít ukrást jakékoliv auto, vybere si to s nejmenším zabezpečením, které se bude krást nejsnadněji.“ Tak nějak to funguje i v případě textů. Příležitost zkrátka dělá zloděje, jak říká moudré rčení.

 

     Líbí se mi systém, jaký mají v tomto směru v USA. Tam vůbec nepřipadá v úvahu, aby autor bez předchozí dohody poslal do nějakého vydavatelství svůj rukopis nebo třeba svůj scénář do nějakého studia, nebo text nějakému lektorovi. Mají vše nastaveno tak, že jakmile je k emailu přidána jakákoliv příloha, ihned se email vrátí zpět na adresu odesilatele jako nedoručitelný. Zkrátka a dobře, NEVYŽÁDANÉ PŘÍLOHY SE NEPŘIJÍMAJÍ. Amerika je postižená žalobami všeho druhu a studia a vydavatelství tím do značné míry chrání v prvé řadě sama sebe. Nemluvě o tom, že v dnešní době počítačových virů by jenom nezodpovědný blázen otevřel přílohu, zaslanou nevyžádaně, tedy bez předchozí dohody a ještě k tomu člověkem, kterého vůbec nezná.

     NEPOSÍLAT SVÉ TEXTY KOMUKOLIV BEZ PŘEDCHOZÍ DOHODY, to je základní pravidlo oboru. Mimo jiné, je to i základní pravidlo slušnosti. Pokud po někom něco chci, tedy aby si můj text přečetl, věnoval mu čas a nakonec mne informoval o tom, zda je text nadějný a poradil mi, co s ním dělat dál, je slušné se nejdříve emailem představit a zeptat se, zda vůbec něco takového mohu po dotyčném žádat. I když toto elementární pravidlo neustále všude opakuji, i když mám i na webu napsáno, aby mi nikdo nevyžádané texty bez předchozí dohody neposílal, stále se to děje. A nejen mně. Autoři vyhledávají adresy nejrůznějších spisovatelů, režisérů nebo redaktorů a těm bez předchozí dohody zasílají své texty.

 

     Když mi takový email přijde, ze zásady přílohu nikdy neotevírám. Odmítám riskovat zavirování svého počítače. A za druhé, jsem takový naivní blb, že dotyčnému zmíněné pravidlo vysvětlím a ponaučím ho, aby něco takového již nikdy znovu neopakoval, protože se to nedělá a protože tím také hodně riskuje. Trpělivě vysvětluji, jaký je v branži správný postup. Že je třeba nejprve napsat email, ve kterém se autor představí a několika řádky stručně své dílo charakterizuje. Pak vysvětlí, co by si přál (tedy buď dílo nabízí přímo k vydání, nebo jen chce, aby se na text někdo podíval a řekl mu k tomu svůj názor apod.). Nakonec by měla následovat otázka, zda může svůj text zaslat, na jakou emailovou adresu a komu konkrétně. Autor by tedy vždy měl vědět, s jakou osobou se na zaslání domluvil a měl by také vědět, do jakého data se domluvil, že obdrží odpověď. Tak by to mělo správně vypadat. Je to slušné i bezpečné pro obě strany.

 

     Zatím má zkušenost byla taková, že autor mou odpověď vždy pochopil a zařídil se podle ní. Minulý týden se tak nestalo a autor se velice urazil. Nazval mou odpověď neomalenou a nesmírně se pohoršoval nad tím, že jsem napsala, že tuto chybu často dělají začínající autoři. Označení „začínající autor“ vnímal spíš jako vulgární nadávku. Ano, došla jsem k závěru, že jde o začínajícího autora, protože zkušený autor základní pravidlo nabízení autorských děl zná a neposílá je jen tak někomu bez předchozí dohody.

     Rovněž si neodpustil komentář, že dobře věděl, kam dílo posílá, čehož je prý důkazem i to, že jsem mu odpověděla právě já a jestli mu tedy hodlám to dílo já osobně ukrást. Došla jsem k závěru, že s demagogy a ještě k tomu takto vztahovačnými, se nemá smysl o čemkoliv bavit a ztrácet komunikací s nimi čas. Jeho jistota, že email, který zaslal, skončil přímo a hned v mých rukou, byla však ohromující. Jak konstatoval, kdybych jen trochu chtěla, mohla jsem mu pomoci a místo toho jsem mu nepomohla vůbec. Nepochopil, že jsem mu dala jednu z nejcennějších rad, kterou mohl pro fungování v autorském světě získat. Radu, jak se správně chovat a jak správně své texty nabízet. Každý obor má svá pravidla, a pokud je člověk ctí, má totiž mnohem větší šanci v oboru uspět.

 

     Zmíněný autor mi zaslal svou poezii. Odmítl pochopit, že se poezií nezabývám, nehodnotím ji, a to zejména proto, že na to nemám potřebnou kvalifikaci a zkušenosti. A protože poezie není můj obor, neznám ani nikoho, kdo by něco takového dělal, takže mu nemohu poskytnout žádný kontakt. Člověk se totiž většinou zná jen s kolegy z vlastního oboru a ty mimo vlastní specializaci, příliš nezná. Byla jsem poučena, že kdybych se trochu snažila, jistě bych mu uměla poradit. Ono „trochu snažila“ by v praxi znamenalo, že bych musela obtelefonovat celou řadu kolegů z mého vlastního oboru a musela bych pátrat, jestli neznají někoho, kdo by dělal posudky na poezii a na koho by mohli poskytnout kontakt. Pro mne osobně by to tedy znamenalo věnovat této záležitosti čas i vlastní peníze. Proč ne, mnohokrát to i dělám, ale jen v případě, že autor dodržuje základní pravidla slušnosti. Pokud si počíná tak, jak se v branži očekává. Ptám se sama sebe, proč bych měla čas a peníze obětovat někomu, kdo místo aby za cennou radu poděkoval, začne mne osočovat a napadat. To bych musela být opravdu blázen.

 

     Závěr? Texty bez předchozí dohody na žádnou adresu nikdy nikam a nikomu neposílat. A pokud to už uděláte a dotyčný vás na chybu upozorní, nechápejte to jako neomalenost, ale snahu poradit autorovi, jak si má počínat, aby měl co největší šanci uspět. Myslete totiž na to, že místo toho, aby dotyčný strávil čtvrt hodiny psaním emailu a vysvětlováním, jak se správně texty nabízejí, nemusel také odpovědět vůbec. Když odepsal, jistě nechtěl nikoho ani urážet, ani mu ubližovat. A ještě něco. Pojem „začínající autor“ není nadávka. A pokud to tak kterýkoliv začínající autor vnímá, tak je s ním něco hodně v nepořádku!

 

 



Komentáre

sinclairka (Noira Lime)20.9.2011
 

Dobrý deň,
hoc som začínajúca autorka, takú drzosť, že by som dakam poslala e-mail s prílohou moja kniha prečítaj si - to by som nikdy nespravila. Tiež som dostala aj odoslala už kopu e-mailov a zdá sa mi divné a drzé hneď od niekoho dačo očakávať, bez slušnosti typu predstavenie sa, spýtanie sa čo a ako, atď. Inak sa mi tento článok páči, hlavne ten začiatoční príbeh, pekná analógia k spisovateľom a ich knihám.
P.S.: tiež by ma zaujímal niekto kto sa venuje próze, napísala som jej celkom dosť, ale asi by som potrebovala usmerniť, či je moja tvorba poézie dobrá. :)

Adhara19.9.2011
 

Pokiaľ sa človek venuje písaniu mnoho rokov a má za sebou tisícky normostrán, akurát nič nepublikoval, chápem, že označenie „začínajúci autor“ ho môže napáliť.
Mňa osobne ale viac napálilo, keď ma ani po štyroch románoch neoznačili slovom „autor“.

Upozornenie správcu

Napíšte text v rámiku do poľa pod ním. V prípade, že nebude správne vyplnený mail_to_by_send

sec



Návštevník

 

Autor

 
Spýtajte sa
 

Literárny stĺpček

 

Užitočné linky

 
 

Autori

 
 

Hodnotenie vydavateľstva

 

 

Projekt

mediálne
podporujú: