IKARIKAR http://www.ikar.sk

Markéta Dočekalová: Už vím proč Celkový počet komentárov: 5
 

(Markéta Dočekalová je scenáristka, gestorka MT pre tvorivé písanie a autorka kníh Tvůrčí psaní a kurzov tvorivého písania.)

 

Mnohé z těch knih si přečtu, nebo znovu přečtu…


     Dnes mi v literárním sloupku prosím dovolte malé osobní zamyšlení. Jsem toho totiž plná, určitě ten pocit také znáte. Něco jste zažili a potřebujete „to dostat ze sebe ven“. Proto můj dnešní sloupek bude možná na téma, které nikoho z vás moc nezajímá. Přesto si ten „luxus“ ale dovolím. A začnu zpříma. Vždy jsem tak trochu měla problém pochopit, proč někteří spisovatelé stále jen psali celý život o holocaustu a proč se ani za desítky let své tvorby nedokázali z toho tématu „vypsat“ a přijít s něčím jiným. „Copak toho už nemají dost?“ říkala jsem si. V pátek jsem to pochopila. Navštívila jsem bývalý koncentrační tábor Osvětim, známý pod tehdejším označením Auschwitz – Birkenau.

 

     Ano, i já jsem za svůj život viděla desítky válečných filmů a možná i stovky dokumentů z doby druhé světové války. I já znám fotky z koncentračních táborů. Samozřejmě, že jsem věděla, že to bylo hrozné. Jasně, že jsem nad tím kývala hlavou, jak šílené to bylo. Při své páteční návštěvě muzea a památníků v Osvětimi jsem však najednou měla pocit, že jsem nevěděla nic. Stála jsem tam před obrovskou hromadou bot, které po zavražděných obětech zbyly, a měla jsem opravdu velký problém neplakat. Ostatně, nebyla jsem jediná. Tohle bylo první muzeum, v jehož expozicích jsem viděla plakat mnoho návštěvníků, takže jsem se za své slzy stydět nemusela. Je něco jiného, když se díváte na neosobní televizní obrazovku a něco zcela jiného stát tváří v tvář hmatatelným důkazům zločinů toho nejhoršího kalibru. Hromady kufrů, holících štětek, hřebenů nebo třeba brýlových obrouček, to všechno tu zbylo a kdysi někomu patřilo. Můžete se podívat přímo do tváří těch, kteří tu svá muka prožívali a můžete si přečíst, jak dlouho vydrželi. Někteří měsíc, někteří tři, nejvíc jsem objevila devět měsíců. Téměř celou návštěvu jsem proplakala, nebo jsem se držela jen tak - tak. Nedivím se, že muzeum je nepřístupné návštěvníkům mladším čtrnácti let. Když se na Vás takhle ze všech stran začnou valit důkazy tak šílených zločinů, ba přímo zvěrstev, má člověk v jednu chvíli docela problém vůbec akceptovat fakt, že je součástí civilizace, která něco takového kdy spáchala.

 

     Jestli si myslíte, že to mou návštěvou skončilo a že jsem vše už dávno hodila za hlavu, tak to se mýlíte. Nemohu se toho zbavit. Stále na tu návštěvu myslím. Neustále mám před očima fotku, pořízenou jen několik sekund před popravou mladé matky, která svírá v náručí přibližně roční batole a voják SS jí míří přímo do zátylku. Nemohu nemyslet na plynové komory, ve kterých lidé umírali 20 až 30 minut, než přišel konec. Naivně jsem si vždy myslela, že se do těchto komor pouštěl plyn, aby smrt byla velmi rychlá. Nebyla rychlá. Byla tak pomalá, až by jeden řičel hrůzou. Plyn měl podobu jakýchsi granulí, kterých se na oběti vysypalo několik kilogramů, a z těchto granulí se postupně plyn uvolňoval. Když vojáci po půl hodině komoru otevřeli, lidé tam leželi jak zvířata na jedné obrovské hromadě. Víte proč? Protože jak postupně umírali, tak ti ještě živí po těch mrtvých šplhali vzhůru a snažili se ještě chvíli lapat po dechu. Všechno si můžete prohlédnout na sádrových maketách, abyste viděli, jak hromadné vyvražďování ve skutečnosti probíhalo. A když navštívíte jednu z dochovaných plynových komor a krematorium přímo osobně, máte pocit, že to už nikdy z hlavy nedostanete. A to byla jen obyčejná návštěva muzea a plochy vyhlazovacího tábora, který se dochoval do dnešních dnů. Nevím, jak dlouho na to budu ještě myslet a kdy to dostanu z hlavy ven. Vím ale naprosto jistě, že už chápu, proč někteří spisovatelé celý život psali jen a jen o holocaustu. Proč, když sami prošli koncentračními tábory, nedokázali už nikdy psát o ničem jiném. Chápu, proč ti, co ještě žijí, tvrdí, že se i dnes ještě budí ze snů hrůzou. A také vím, že teď půjdu a mnohé z těch knih si přečtu, nebo znovu přečtu. Budu se totiž teď na hodně věcí v textech těchto knih dívat trochu jinak. Více osobně.

 

     Tak až se Vašim dětem dostane do ruky nějaká ta povinná četba líčící dobu druhé světové války a zabývající se holocaustem a vy je uvidíte, jak nad tím tématem ohrnují nos, udělejte si s nimi výlet. Zajeďte na návštěvu do muzea v Osvětimi. Ručím vám za to, že pak si vyprávění někoho, kdo tohle prožil na vlastní kůži, vaše děti rády přečtou. Jedna z prvních myšlenek, která totiž každého na tom místě napadne, je otázka, jak tohle vůbec někdo mohl přežít. Takže každé očité svědectví je samo o sobě úžasné. Omlouvám se všem autorům, kterým jsem křivdila, když jsem nechápala, proč se nad to téma konečně nepovznesou. Už to chápu. Kdo tam byl, ten opravdu jen těžko může psát o něčem jiném…

     A co vy? Jak vnímáte knihy o holocaustu?

 

Foto: aileenbassis.com, pulis.net
 



Komentáre

Elena E.24.3.2011
 

Ako tínedžerka som tému druhej svetovej vojny a holocaustu priam vyhľadávala. Možno dráždila mladistvý zmysel pre veci temné, ale najmä vyvolávala veľký pocit nespravodlivosti. Že sa s ňou autori nevedeli vyrovnať mi ale čudné nepripadalo. Naopak, úplne som chápala napr. Remarqua, kt. síce nepísal priamo o tom, ale tiež sa vo svojej tvorbe po celý čas vyrovnával s poznaním, že národ, kt. bol príslušníkom, napáchal takéto zverstvá. Čítala som tiež reportáže z Norimberského procesu po vojne - pre členov súdneho tribunálu bolo vôbec ťažké uveriť, že sa niečo také v lágroch naozaj dialo a poľská delegácia, čoby národ skúšaný vo vojne najdlhšie, sa vrátila veľmi rozčarovaná a spolovice nevypočutá.
Dnes sa týmto knihám vyhýbam, resp. vstrebávam túto tému veľmi opatrne. Už len hudba z filmu Schindlerov zoznam na mňa pôsobí ako zabijak. Do Osvienčimu ísť neplánujem. Ale vôbec mi nevadí dnešné zamyslenie, určite na to netreba zabudnúť.

Peter21.3.2011
 

Aj ja som si vďaka článku dnes spomenul na Osvienčim.Otec tam chcel ísť a nás tam chcel vziať.Neviem či nám to vtedy dramatizoval alebo zjemňoval.Už neviem koľko som mal rokov a tie pocity ani
neviem aké boli ale tie vlasy za skleneným výkladom sa mi nepáčili.Spústy dievčenských topánok, botičiek

golzsj21.3.2011
 

Vždy, keď mám žiakom priblížiť holokaust, ostávam paralizovaná. Neviem sa rozhodnúť, ako \"blízko\" ho príblížiť tak, aby im nebol vzdialený, ale zároveň aby nebol v zóne osobného ohrozenia... Knihy, dokumenty, zážitky....
Zatiaľ som sa vždy nejako \"vynašla\", vďaka tomu, že môj osobný zážitok s touto \"témou\" zo mňa cítiť na všetky strany,takže sprostredkovane ho zažijú aj deti.Niektoré menej, iné viac. Samé si potom nachádzajú diela, ktoré sú schopné uniesť.
Myslím, že tak je to s každým sprostredkovaním zážitku- hĺbka stopy záleží od ĺbky prežitia. A myslím, že na to treba myslieť pri každom diele- ako hlboko, prečo a akou cestou sa chceme dostať.
Knihy o holokauste čítam - po malých dávkach. Tak, aby som mala úctu k životu a dejinám, k ľuďom a svetu... a vedela ju podávať ďalej. No zároveň aby som mala v hlave miesto aj pre iné.

Andy Bugatka21.3.2011
 

Ja som v tomto koncentračnom tábore bola ako dieťa. Prechádzali sme popri ňom s rodičmi, keď sme cestovali do Nemecka. Naši to chceli vidieť, tak sme šli. Veľa hrobov pred vstupnou bránou, hlavne bez mien alebo spoločné.
Nepustili nás s rodičmi dnu, našťastie. Ale videla som v maminých očiach vtedy slzy, pozerali sme čierno-biele fotky, ktoré boli vystavené pred koncentrákom. Niečo hrozné a ten strašný zápach, ktorý odtiaľ vychádzal... bolo to hrozné.
Nakoniec sme v tom meste ešte aj prespali, ani som nemohla zaspať, stále mi to behalo mysľou, a pritom som vlastne ani vnútri nebola.
Človek tam vlastne ide len zo zvedavosti a odchádza plný zvláštnych pocitov z toho, čo sa už zmeniť nedá a čo tí ľudia vlastne zažili, ak vôbec prežili.
Ďakujem za spomienku na Osvienčim, aj keď nie príjemnú.

Andy Bugatka21.3.2011
 

By som aj zabudla dodať. Videla som aj film o holokauste - plynové komory, strihanie vlasov, chudé telá... odporne sa k nim správali práve ľudia... Bolo to hrozné!

Upozornenie správcu

Napíšte text v rámiku do poľa pod ním. V prípade, že nebude správne vyplnený mail_to_by_send

sec



Návštevník

 

Autor

 
Spýtajte sa
 

Literárny stĺpček

 

Užitočné linky

 
 

Autori

 
 

Hodnotenie vydavateľstva

 

 

Projekt

mediálne
podporujú: